Většina z nás zná všechny ty poučky o přítomném okamžiku, tady a teď, o oproštění se od formy, žít v lásce, vnímat srdcem atd…

 

Je to Pravda.

 

Háček je v tom, jak prožít význam těchto slov?

 

My se na ta slova koukáme jakoby zespoda. Říkáme je a mlhavě tušíme, co znamenají. A když je skutečně prožijeme, najednou se divíme, co všechno, respektive nic, znamenají.

 

Pojďme se podívat, co by prožíval člověk, který skutečně, byť na krátký čas, to čistokrevné TEĎ prožije:

 

V čistém TEĎ je vše najedou co existuje i neexistuje. Takže jednak je to pro mysl taková tíha, kterou je obtížné unést a za další:

 

Chápej prosím: když se mysl začíná dotýkat čistého TEĎ, kde je najednou úplně vše, o čem neměla ani tušení, většinou pocítí, že něčeho tak nekonečně úžasného, nekonečné Pravdy, není hodna.

 

Většinou je to plné bolesti, oprostit se od všeho, co jsme vytvořili, od všeho, po čem toužíme, od všeho, co se nám honí hlavou, od všech, které máme rádi, od všech, po kterých toužíme…

 

Tím vším je potřeba projít, abychom mohli vstoupit do ČISTÉHO TEĎ a to samozřejmě většinou bolí…

 

V podstatě tento vytoužený okamžik čiré blaženosti hledáme celý život. Okamžik, kdy se staneme ničím. Nikým. A tím pádem vším. Nekonečnou blažeností. Mysl – alespoň ta, jíž nejsme pánem – nám v tom moc nepomáhá. Stále znova a znova nám předkládá nové a nové návnady: až budeš mít tohle, budeš šťastný, až budeš mít tohoto partnera, dosáhneš vytouženého štěstí. Mysl, když ji necháme, aby byla naším pánem, nás dokonale vnořuje do hry a tím nás vzdaluje od východu ze hry, kterým je ČISTÉ TEĎ.

 

V okamžiku, kdy už se blížíš čistému TEĎ, vidíš celou hru života. To je okamžik, na který netrénovaná mysl není připravena. Vidíš, že všechno je jen projekce a že nic neexistuje. V tu chvíli se také objevují poslední těžko překonatelné pojistky mysli, které se ti stále snaží doložit, že život není sen, že je reálný a často tě něco vyruší, ať je to nějaká tvá touha, iluze tělesné potřeby, nebo někdo z těch neexistujících, kteří pro tebe mají lákavou nabídku zůstat ve hře života.

 

Vynoříš se z iluze života. Vidíš, že nic neexistuje. Vůbec nic není reálné. Ani Země. Ani vesmír. Ani vesmíry. Ani budoucí životy. Ty jsou jen pojistky, marná naděje mysli, že když se Ti TEĎ nepodaří prožít, možná dostaneš šanci v příštím životě.

 

Prožíváš nekonečnou blaženost. Ale pokud jsi v TEĎ poprvé, tak také můžeš balancovat na hranici nekonečné blaženosti a dost velké bolesti až bláznovství, že všechno, co jsi žil, neexistuje. Nic z toho není skutečné. Jsi jen nic a to vše, co všechno stvořilo. A nekonečná blaženost. Vidíš tu ohromnou hloubku stvořeného snu pod sebou a nevěříš, že tohle někdo považuje za reálné.

 

Kdyby to přeci tak bylo, občas by se musel někdo vynořit a pak třeba zase zkusmo zanořit a pak zase vynořit ze hry. Ano. Minimálně jednomu se to podařilo. Před cca 2 000 lety.

 

1) proto, že naše mysl není stavěná na to uvěřit, že to tak je a že Ty jsi ON. Tato myšlenka je už v zárodku pro ní nepředstavitelná až drzá

 

2) je to i obtížné si uvědomit, co čisté TEĎ vlastně je

 

3) většinou jsme rádi, že naši mysl dokážeme jakž takž zklidnit, natož abychom ji v okamžicích blížících se čistému TEĎ připravili na to, že vše, k čemu jsme připoutáni, navždy odpojíme

 

4) A to nejnáročnější: museli bychom v tu chvíli dokázat všechno, o čem stále mluvíme: věřit, být čistou láskou a hlavně: když se odpoutáme od všeho, je to jen na nás. Je jen na Tobě, abys v tom rozhodujícím okamžiku uvěřil, že jsi ON. A jsi na to sám. Už není nikdo, ke komu by ses vrátil. Musíš SÁM uvěřit, že už nikoho nepotřebuješ, že to dokážeš sám a že jsi JÍM. Tento okamžik může hodně bolet. A je hodně neuvěřitelný.

 

Takže proto jde běžným životem LÁSKA ruku v ruce s TRÁPENÍM, protože, ať už vědomě, nebo podvědomě, všichni hledáme to vytoužené štěstí, blaženost.

A pokud jí chceš dosáhnout, tak zkrátka jednou musíš projít branou, kterou nelze popsat, a přesto jsem se o to pokusil. A v průběhu života – což v podstatě může/nemusí být smyslem života – přibližování k této bráně „trénuješ“. Provází tě láska a také bolest z „tréningu“ rozpouštění vazeb ke všem hmotným formám.

 

JINÝMI SLOVY: MNOHÉ V TOBĚ MUSÍ ZEMŘÍT, ABYS MOHL ŽÍT.

 

Ostatně to také radil On, když po Zemi chodil, Nikodémovi, jednomu z velerady, který v Něj uvěřil.

 

Proto se také tak málo lidí věnuje osobnímu rozvoji, protože dospět až k těmto bodům může být nejen náročné, ale také neuvěřitelné.

 

Tam „zezhora“ je vidět jakoby řada pojistek, kterými se mysl utěšuje, že nic takového není, a tím se ještě více vnořuje hlouběji do hry. Chytá se na lep všemu možnému. Kde je bolesti ještě více.

 

Často se necháváme vést „mainstreamem“, abychom ze zad sundali tíhu vlastního rozhodování. A tím se vzdalujeme od Blaženosti a čistého TEĎ. Protože do něj vstoupíš jedině jako velmi silný jedinec, schopný uvěřit, že jsi JEDINÝ, kdo to má ve svých rukách. V tu chvíli Ti nikdo nepomůže. Naopak. Všech se navždy musíš vzdát. Vlastním rozhodnutím. Vlastní vírou. Vlastní silou. Vlastní odvahou.

 

Je jasné, že nás celková energie už intenzivně zve k tomuto prozření, protože poslední roky je mainstream už tak protkaný nepravdou, které si všimlo už mnoho lidí a vydali se na vlastní cestu k čistému TEĎ. A ti, co se ponořili do nesmyslů mainstremu, nám zrcadlí naše pochybnosti o nás samých.

 

Buddha učil, kde přerušit řetězec utrpení: Nereagovat na vnější podněty touhou nebo odporem.

Kristus učil čistou víru.

Obojí funguje.

 

Mně je sympatické uvědomění. Uvědomění, že v ČISTÉM TEĎ nic není. NIC. NIKDO. Tudíž ať se ve hmotě stane cokoliv, pomáhá mi to mít klidnou a čistou mysl, protože to není. Je to snadnější, než léta trénovat nereagování na podněty. Ale vyžaduje to budˇ obrovskou víru v to, co zde píšu, a nebo to prožít. A nenechat se po návratu do hmoty zmást.